Místem Mikulášova narození bylo pravděpodobně přístavní město Patara na jižním pobřeží Malé Asie asi před rokem 270. Od rodičů byl obdařen křesťanským vychováním a zdědil po nich velké bohatství, které pak rozdal při svých častých laskavých a milosrdných skutcích. Byl mužem skromným, měl dobré srdce a brzy se stal biskupem ve městě Myra v maloasijské Lykii (na území dnešního Turecka), staral se o spravedlivý průběh soudů a proslul jako ochránce práv cizinců. Za vlády císaře Diokleciána byl poslán do vyhnanství. Po návratu se v roce 325 zúčastnil významného nikajského (nicejského) koncilu – prvního shromáždění biskupů křesťanské církve. Hned poté se setkal s papežem v Římě.
Mikuláš konal dobré skutky tajně podle biblického „Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, ať tvá levice neví, co činí pravice“. Přestože mnohé dobré skutky světce zůstaly pro nás neznámé, traduje se několik příběhů z jeho života, podle nichž si lze dobře doplnit představu o tomto muži.
Podle legendy se v rodném Mikulášově městě dostala do velké nouze jedna rodina šlechtického původu, v níž otec, který neměl na věno pro své tři dcery, chtěl prodávat jejich panenství. Mikuláš, aby je uchránil od údělu prostituce a zbavil nejhorší bídy, za noční tmy jim vhodil do okna měšec s penězi, dostačujícími jako věno pro první dívku. Totéž udělal ještě dvakrát a svými milosrdnými skutky utvrdil rodinu ve víře v Boží lásku a uchránil ji.
Po odhalení, aby se vyhnul pochvalným řečem i pro touhu po výhradní službě Bohu, se vydal na pouť do Svaté země. Životní příběh pokračuje vyprávěním o jeho plavbě na lodi plující do Egypta. Za velké bouře prý přepadla námořníky úzkost a v obavách, že nad živlem nezvítězí, prosili o modlitbu. Mikuláš se pln důvěry v Boží pomoc obrátil modlitbou k nebi. Vichřice ustala a moře se uklidnilo.
V jednom vyprávění se uvádí, že studoval v Alexandrii a na zpáteční cestě zachránil život námořníkovi, který za bouřky spadl do moře.
V jiné legendě se popisuje, že za zuřící bouře u pobřeží Lykie se námořníci dostali do nesnází a po volání o pomoc se mezi nimi objevil muž, který jim pomáhal s plachtami i lanem. Po bezpečném přistání šli prý poděkovat do kostela a v místním biskupovi poznali svého zachránce.
V dalším vyprávění se hovoří o Mikulášově zásahu, když guvernér Eustach za úplatek odsoudil v Myře tři nevinné vojáky na smrt. Biskup, který se to dozvěděl od důstojníků u něho ubytovaných, přispěchal na místo popravy, vytrhl katovi zvednutý meč a pohrozil guvernérovi. Ten byl nucen přiznat svůj hřích a nevinné propustit. Ostatní přítomní přihlíželi biskupovu záchrannému vystoupení s úctou. Guvernér se chvěl strachem, aby nebyl u císaře obžalován, sliboval polepšení, proto se Mikuláš nad ním slitoval a odpustil mu.
Najdeme také legendy o Mikulášově pomoci za hladu, o přetížených lodích nebo o zničení několika pohanských chrámů. Patří sem vykoupení dětí, kterým hrozila smrt za krádež i častěji zobrazovaný příběh vzkříšení tří studentů, zavražděných z chamtivosti hostitelů, kteří se domnívali, že mladíci mají u sebe peníze a rozhodli se k loupežné vraždě. Poté jejich těla ukryli do sudu s lákem. Biskup Mikuláš tam prý přišel v podobě žebráka, přiměl vraha k přiznání a studenty přivedl zpět k životu.
Vypráví se, že v Mikulášově době docházelo při nesplacení dluhu k braní dítěte do zástavy, a to mohlo být prodáno na trhu s otroky. Také těmto rodinám biskup Mikuláš prý tajně pomáhal vkládáním potřebného obnosu do okna. Je mu dále přičítáno, že byl zřizovatelem škol a sirotčinců, které pak navštěvoval.
Atributy svatého Mikuláše se týkají uvedených příběhů. Nejčastěji je však vyobrazen jako biskup s knihou Písma svatého a třemi jablky nebo zlatými koulemi, které symbolizují tři dcery, jež zachránila jeho láska a nezištná štědrost. Mezi další atributy patří chleby, kostel, kotva, křtitelnice, loď, měšec nebo tři chlapci v kádi.
Je také patronem dětí, námořníků, obchodníků, lukostřelců, lékárníků, právníků, studentů, nevinně odsouzených i lehkých žen. Kult sv. Mikuláše asi po dvou staletích přesáhl oblast řecké církve a k největšímu rozšíření došlo od 8. století v Rusku, kde se stal národním patronem. Dále ještě v Lotrinsku, Řecku, Apulii a Sicílii. V Evropě se kult šířil od 10. století v Německu, Francii a Anglii. Díky zázrakům, které se staly na světcovu přímluvu, je někdy nazýván Mikuláš Divotvůrce.
Mikuláš zemřel ve vysokém věku 6. prosince kolem poloviny 4. století a byl pohřben v kostele v Myře. Úcta k němu se začala šířit hned po smrti. Za svatého byl uznáván velmi brzy a uvádí se, že z jeho hrobu vytékaly dva prameny, které vracely lidem zdraví.
V roce 1087 řečtí imigranti, uprchlí před Turky, se s 62 italskými námořníky zmocnili v Myře všech ostatků sv. Mikuláše a převezli je do Bari v Apulii. Při otevření hrobu byla údajně objevena posvátná tekutina, kterou prý také převáželi. V italském městě Bari nechali ke cti sv. Mikuláše vystavět nádhernou baziliku. Po dobu stavby byly jeho ostatky, od 9. 5. 1087 do 29. 9. 1089, uloženy v kostele sv. Štěpána v Bari. Přenesení do krypty nové baziliky se účastnil papež Urban II., který ji zároveň posvětil. Zde pak údajně znovu začala z kostí vytékat čirá, olejovitá kapalina, která byla každoročně sbírána ve výroční den přenesení ostatků do Bari. Den 9. 5. je pro Bari svátkem a světec bývá také označován jako Mikuláš z Bari.
Jedná se o jednoho z nejuctívanějších křesťanských světců, ve východních církvích je druhým nejuctívanějším svatým vůbec. Oslava jeho svátku se pojí s rozdáváním dárků dětem (obvykle v předvečer 5. prosince).
Inspirujme se jeho skutky. Pokud to v jeho nelehké době dokázal on, pak jistě i my můžeme být dnes láskyplní ke svým bližním!
(Agentura za článek děkuje Janu Tomsovi.)